Analýza voleb 2006

Příčin volebního neúspěchu může být celá řada. Není možné je mít rozpracované během jednoho či dvou měsíců, bez přesných sociologických čísel, statistik a povolebních průzkumů. Přesto lze vypozorovat dva základní důvody neúspěchu KDU-ČSL. Tím prvním důvodem je celková změna image strany v posledních měsících před volbami. Druhým důvodem je nezvládnutá volební kampaň.

1) Po nástupu předsedy Kalouska se křesťanští demokraté stále více stávali budoucím partnerem ODS. Postupně všem začalo být jasné, že pro vedení naší strany, budou po volbách hlavním partnerem občanští demokraté.Předseda Kalousek to ještě umocňoval svoji častou kritikou ČSSD a pochvalnými výroky na adresu pana presidenta. Celkový mediální obraz naší strany se tedy několik měsíců před volbami radikálně změnil. Bylo jasné, že hlas pro lidovce znamená hlas pro vládu s ODS. Tím jsme ztratili před voliči jednu z našich tradičních výhod. Přestali jsme vystupovat jako samostatná politická strana, která si hledá politické partnery pro koaliční vládnutí až po volbách. Náš koaliční potenciál neslouží pouze pro naše politické partnery, ale je i jedním z velmi důležitých volebních taháků pro naše potenciální voliče. Jsem pevně přesvědčen, že tato celková změna image strany, měla výrazný vliv na náš volební neúspěch. Byla to velká politická chyba našeho vedení. I přes častou kritiku, že strana lidová se jednou přidá k té straně, pak zase k druhé, je právě náš vysoký koaliční potenciál vnímám našimi potencionálními voliči velmi pozitivně. Byli jsme vždy vnímáni jako strana, která brzdí vítěznou stranu v uplatňování svého celého programu, ve kterém jsou vždy prvky krajních návrhů, jak levicových, tak pravicových. Tuto image jsme bohužel ztratili. Stali jsme se pro mnohé stranou ocásku ODS, který dopomůžeme realizovat jejich program.

Neméně významnou byla ztráta důvěryhodnosti našeho předsedy v Grossově aféře. Razantní a moralistický přístup, které zvolilo naše předsednictvo a především pan předseda Kalousek, vyvolalo ve většině společnosti přesně ty předsudky, se kterými musíme jako strana bojovat. Že si hrajeme na morálně čistější než jsou ti ostatní. Pan Kalousek v jednom svém rozhovoru píše o tom, že se mu nedaří bojovat proti podobným předsudkům, které existují proti lidové straně. Bohužel svým přístupem tyto předsudky ještě zesiluje. Místo toho, aby se předsednictvo snažilo škodlivou image naší strany, jako spolku morálně vyšších lidí, zbavit, tak se před volbami k této představě ještě samo přidalo. Pan předseda si hrál na morálně čistějšího než ve skutečnosti je. A to lidé nemají rádi a vždy to poznají. Morální povyšování do politické komunikace s veřejností nepatří.

2) Volební kampaň je proces politické komunikace před volbami, ve kterém se politický aktér, tedy politická strana, snaží získat co největší množství hlasů. Každá parlamentní strana v naší zemi má již pevné voličské jádro, které ji neopouští ani při nejtěžších okamžicích. Pevné jádro je důležité a ve volební kampani se zaktivizuje, aby pomohlo při kampani získat potencionální, dosud nerozhodnuté voliče. A právě v tom vidím druhý důvod našeho neúspěchu. Volební kampaň má dvě základní funkce. Zaktivizovat tvrdé voličské jádro a oslovit a získat potencionální vytipované voliče. Bohužel zůstalo jen při tom prvním. Zvolit si jako hlavní nosné téma volební kampaně téma rodiny , je pro stranu, ve které pevné voličské jádro rodinu považuje za to nejdůležitější, snad nepochopením volebního marketingu a marketingu vůbec. Je to něco podobného, jako kdyby firma vyrábějící čokoládu svoji reklamní kampaň zaměřila pouze na ty, kterým čokoláda chutná. Každý ví, že se musí zaměřit na ty konzumenty, kteří jejich čokoládu ještě neochutnali a přesvědčit je, že jim chutnat bude. Volební kampaň KDU se zcela marketingově nelogicky zaměřila na témata svých věrných voličů. Ti se ovšem již nepřesvědčují, ale pouze aktivizují. Pro naše další potencionální voliče téma rodiny není tím jediným nejdůležitějším tématem. Vedle toho považují za stejně důležité sociální, zdravotní nebo bezpečnostní témata. Při čtvrtečních pravidelných volebních debat lídrů politických stran, se donekonečna opakující slova o rodině postupně spíše stávala fraškou než nějakým politickým magnetem pro nerozhodnuté voliče. Nikdo z nás nepochybuje, že rodina je základním kamenem naší společnosti, ale křečovité předvolební opakování o její důležitosti nemůže přinést volební úspěch. Zaměřit celý volební program na jedno velké téma, je v dnešní postmoderní a vysoce fragmentované společnosti zcela nedostatečné a mylné. Členské základny politických stran jsou stále více diferenční a jejich voliči samozřejmě také. Existence jednoho ideálního typu voliče nějaké konkrétní strany je již minulostí. Tato citace pochází z jedné studie SPD v Německu, která byla publikována již v osmdesátých letech minulého století a zcela výstižně popisuje změny, které se ve společnosti pomalu prosazují. Připadá mi, že debata na toto téma v naší straně ani ještě nezačala.

Silně unifikovaná volební kampaň byla proto dalším nešťastným momentem. Jakoby si naši volební manažeři a předsednictvo neuvědomilo, že je zde nové krajské rozdělení země. Celé západní, severní a střední Čechy jsou specifickým místem, ke kterému je nutno přistoupit zcela odlišně. Velmi nízká religionalita přímo nabádá k povinnosti potlačit naše tradiční lidovecká témata a zabývat se problémy lokálními. Tím je především problematika sociální, hospodářská, ekologická a sudetoněmecká. V celé této oblast leží alfa omega našeho budoucího politického úspěchu či neúspěchu. Katastrofální několikatisícové volební výsledky v těchto krajích nás musí vyburcovat k radikální změně v činnosti naší strany v této oblasti. A to především na úrovni programové. Domnívám se, že příští volební parlamentní kampaň by měla být šitá na míru právě pro tyto oblasti. Tradiční voliče tím určitě neztratíme. Témata jako obrana klasické rodiny, venkovského života a rétorického antikomunismu, by v nich měla být odsunuta na okraj.

Dalším charakteristickým rysem naší kampaně bylo odvolávání se na minulost. Že jsme splnili vše co jsme slíbili v posledních parlamentních volbách. Dovolte, abych si opět vypůjčil obraz z komerční sféry. Když automobilka představuje světu nový model automobilu, nenajdete nikde zmínku o modelu minulém. Jestliže se odvolává na minulost, tak jedině na celkovou historii automobilky, která je zárukou kvality. Jinak se celá reklamní kampaň soustředí na nový model. Podobné je to i v politice. Volební program politických stran je něco podobného jako nový model automobilek. Prodává se on, nikoliv ten minulý. Voliči samozřejmě mohou ocenit, že jsme splnili naše sliby, ale rozhodovat se budou kvůli programu, který je jim teď představován na příští čtyři roky. A buď je jim ten program sympatický nebo ne. To, že nějaká strana v minulém období splnila to, co slíbila, není již směrodatné. Podobné chyby se dopustila i občansko demokratická strana se svoji kampaní „Dokázali jsme, že to dokážeme“. Je to sice pěkné, ale má to nulový volební zisk. Ve volební kampani se na minulost, a ani to té dobré, nikdy nevyplatí odvolávat. Volby jsou v základním principu o budoucnosti (aktem budoucím) a k tomu se musí podřídit i celková strategie a atmosféra volebních kampaních.

Také celková atmosféra naší volební kampaně nebyla dobře zvládnutá. Naše volební akce byli bez nápadu a ospalé (až na světlé výjimky). Volební vlak nemohl oslovit žádnou větší skupinu voličů (maximálně si lidé zabručeli, že to určitě pro nás zařídil lidovecký ministr dopravy) a volební letáky s čajem Klidná chvíle by uspaly i toho nejpřesvědčenějšího lidovce. Kampaň působila ospale a křečovitě.

Volební kampaň pro parlamentní volby 2006 byla nejhůře zvládnutá kampaň v celé moderní historii KDU. Byla nudně ospalá, ale co především, politicky marketingově nelogická. Prodávala a nabízela něco, co již měla jednou prodané.

Projekt: Hlas pro novou KDU-ČSL – Noví lidovci

Jestliže první část příspěvku byla o konkrétních důvodech jednoho neúspěchu ve volbách, smyslem druhého je něco víc. Jeden neúspěch vyvolá možná změnu volebního štábu, nanejvýš změnu předsedy a pojede se, tak říkajíc dál. Ovšem má to jeden háček a to v podobě možného dalšího neúspěchu. Je tedy na čase si položit kardinální otázky: Jaká je budoucnost křesťansko demokratické strany v českém politickém systému a proč KDU-ČSL neroste v silnější politickou stranu. Uvnitř strany, a lze to cítit i navenek, panuje neuvěřitelná sebejistota svých zaručených procent, která stranu vždy do parlamentu nějak dostrčí. Vedle tohoto sebevědomí je to rezignace na boj o další voliče, jako by většina členů byla nepochopitelně smířena s tím, že lidovci nemohou dostat nikdy víc hlasů, a že budou vždy malou stranou. Chci všechny tyto členy upozornit, že tato kombinace neopodstatněného sebevědomí a nepochopitelné smířenosti dlouhodobě neobstojí. Strana, která resignovala na svůj budoucí velký úspěch, je stranou, předem odsouzenou k pomalému zániku.

Symbolem těchto dvou povahových charakteristických postojů je v současné době předseda Kalousek – možná i proto to není náhoda, že se stal právě v této době předsedou strany. Kalouskovo sebevědomí a smíření vyjadřují zejména dva z jeho výroků. Zcela nepochopitelné bylo jeho vyjádření těsně po volbách. Strana pod jeho vedením utrpěla nejtěžší ztráty za posledních patnáct let a on smířeně prohlásí, že lidovci dokázali, že jsou pevně zakotveni na parlamentní půdě. Tím druhým výrokem byla jeho snaha o protiargument v jedné diskusi s novinářem. Ten se tázal, zda nemá obavy o budoucnost lidovců. Vyjmenoval průměrné stáří členů, každoroční pokles, velmi malý počet prvovoličů apod. Pan Kalousek mu odpověděl klasicky po lidovecku. Že má doma schovaný nějaký výstřižek z novin snad padesát let starý, kde jsou uváděny stejné argumenty pro postupné vymizení tehdejší strany lidové. „No vidíte a my jsme zde stále“ shrnuje pan předseda. Jenže doba je dnes jiná. To, zda pan Kalousek resignuje nebo ne, není až tak důležité. Podstatná je změna celkové atmosféry uvnitř strany.

1) Současný problém aneb co děláme špatně

Podle jednoho sociologického průzkumu, jsme se stali druhou nejvíce negativně vnímanou stranou ve společnosti, těsně za komunisty. My, kteří jsme doslova pravým opakem komunistického myšlení, jsme bohužel skoro tak stejně velkou většinou společnosti negativně hodnoceni. V čem je chyba? Domnívám se, že rozlousknout tento problém je alfou omegou našeho budoucího volebního úspěchu. Musíme si určit, co nás oslabuje, co vyvolává tuto proti lidoveckou averzi a pokusit se, všechny tyto negativní rysy naší politiky odstranit nebo změnit. Jde mi o celkovou změnu image celého křesťansko demokratického hnutí u nás. Jedině tak, můžeme pomýšlet na budoucí úspěch. Celkový obraz strany ve společnosti je nejdůležitější politickou hodnotou v dnešní postmoderní době. Není důležité, zda tak negativní stranou pro český stát opravdu jsme, důležitější je to, že jsme takto vnímáni. A právě toto je jediným smyslem celé následující analýzy. Jde mi o to, určit si, co kazí naši stranickou image a navrhnout, jak proti tomu bojovat. Sám jsem si určil tři kardinální charakteristiky, které předurčují negativní pohled většiny společnosti na KDU-ČSL. Jsou jimi tyto myšlenkové konstrukty: KDU-ČSL je stranou katolíků, stranou zákazů a stranou bezpáteřní. Proč tomu tak je a jak proti nim bojovat?

1) Strana katolíků

Lidová strana je stranou všech, nikoliv jedné třídy nebo vrstvy, všichni mají právo na živobytí. Tento úryvek je ze zprávy výkonného výboru ČSL za období 1923-1926. Má to ovšem jeden háček a to dost podstatný. Podle analýzy všech dostupných volebních výsledků od roku 1990, platí vzájemná proměnná – čím větší katolická religionalita, tím lepší volební výsledky pro KDU-ČSL. Lidová strana jež má být stranou všech, je proto i dnes, téměř devadesát let od vzniku strany, jen toužebným přáním. Jsme stranou náboženského konzervatismu. I přes četné programové a slovní ujišťování, že nejsme jen stranou křesťanské politiky, ale také zastánci evropských konzervativních tradic, jsme našimi voliči a všemi ostatními, vnímáni jen jako strana konzervatismu náboženského, respektive katolického. Nejsme stranou všech, nejsme široce rozkročenou stranou, nejsme stranou občanskou. Jsme stranou vrstvy věřících katolíků nebo přesněji stranou oblastí, kde katolická religionita měla nebo má silné postavení.

Bohužel pro většinovou společnost jsme prodlouženou rukou církve, která tak se snaží zvětšovat svůj vliv. Černokabátníci a podobné „přezdívky“ jsou běžným používaným slovníkem většinové společnosti, když mluví o politicích KDU-ČSL. Změnit tento rozšířený obraz lze pouze dlouhodobým a neustálým zdůrazňováním, že víra v boha nebo členství v nějaké církvi není podmínkou pro podporu KDU-ČSL.

Prvním a nutným předpokladem k tomu, je odmítnutí používání církevního jazyka. Oslovování „Bratři a sestry“ do moderní politiky už opravdu nepatří. Nejenom, že se tím u většinové společnosti zesměšňujeme, ale zároveň tím přenášíme křesťanskou víru do života politické strany, ve které nemusejí být věřící nebo mají odlišnou víru. Politická strana není náboženským spolkem, není sportovní organizací, je to mocenská instituce, která provádí v moderní demokratické době politiku a řízení státu. Církevní symboly a jazyk do politické reality moderní strany nepatří. Buď budeme budovat občanskou, široce rozkročenou stranu, stojících na konzervativních a křesťanských hodnotách, nebo spolek věřících katolíků.

S církevním jazykem také souvisí další „lidovecký nešvar“. Tím je časté volání po morálce, po morálnější politice a lidech v ní. Vyzdvihování těch, kteří jsou věřící, jako těch lepších, morálnějších. Jak již jsem se zmiňoval v Analýze voleb 2006, přesně tuto chybu udělal i předseda Kalousek. Musíme začít bojovat s představou, že víra v Boha činí člověka morálně vyšším a ponechat podobné úvahy mimo rámec politiky strany. Křesťanské hodnoty pomoci druhým, lásky a odpovědnosti, jsou přijaty i lidmi bez víry. Jsou univerzální a široce rozšířeny a sdíleny mnoha lidmi. To, že se tyto lidi nedaří dlouhodobě získat na stranu lidovců, je dlouhodobá prohra celé strany. A právě upřednostňování sdílené víry před sdílením hodnot, je jednou z dalších příčin, proč se lidovcům nedaří vyjít z ghetta menšinové strany. Tématem sdílených hodnot se zabývám v závěrečném příspěvku. Podle mého názoru jde o koncept, který je alfou omegou budoucího úspěchu lidové strany.

2) Strana zákazů

Druhou negativní, všeobecně rozšířenou představou o křesťanských demokratech, je jejich přílišný negativismus. Je to často to jediné, na co si lidé vzpomenou v souvislosti s lidovci. Bohužel politika KDU-ČSL je pro většinu lidí vnímána především prizmatem čtyř problémů. Jsou jimi drogy, homosexualita, interrupce a eutanazie. Ke všem těmto problémům zaujímáme silně negativní pohled a reprezentujeme menšinovou část společnosti. Na jedné straně je dobře, že si dokážeme udržet svůj názor a neměnit ho, když se to zrovna nehodí, ale neměli bychom být k těmto, sice velkým a důležitým tématům, poněkud shovívavější, méně radikální? Není to škoda, že naše politika je zúžena „pouze“ na tyto čtyři problémy a ostatní jsou v pozadí? Copak smyslem a hlavním posláním křesťansko demokratického hnutí je zakazování drog, odmítání homosexuality a interrupce? Shovívavost, pochopení a tolerance jsou podstatnými rysy křesťanské víry a měli by být podstatnými rysy i politiky KDU-ČSL. Sociální konzervatismus, jak lze politologicky nazvat křesťansko demokratické hnutí, není o zákazech, ale o příležitostech každého svobodného občana. Je to silně optimistická, pozitivní a životní filosofie. Celkem nepochopitelně tomu u nás není. Straně zákazů (posledním „naším“ hitem je, co jiného, než zákaz kouření) se asi stěží podaří překonat onu vysněnou desetiprocentní hranici.

Je až podezřelé, že všichni členové mají stejný názor na homosexualitu, na užívání drog, na legální rozsah interrupcí či eutanazie. Domnívám se, že tomu tak není. Ale k tomu, aby hlasitěji řekli svůj názor jim brání právě ona hluboce zakořeněná představa, že tyto a podobné témata, jsou podstatou celého křesťansko demokratického hnutí. Je na čase nahlas říci, že tomu tak není. Politika křesťanského demokratismu, jak vznikla po druhé světové válce v Evropě, nevznikla, aby bránila registračnímu partnerství homosexuálů, aby kriminalizovala potraty a eutanazii. Nevznikla pro ochranu mládeže před drogami a jinými nástrahami moderní společnosti. Aby ochraňovala a podporovala jediný model rodiny, který stojí a padá se svatbou v kostele a jiný pohled na rodinu považuje za cestu do morálního bahna. Jde o politické hnutí, které je samozřejmě mnohem širší a především zcela o něčem jiném. Bylo to hnutí, které dávalo lidem po druhé světové válce naději, perspektivu svobodné, v míru žijící, tolerantní společnosti, ve které panují takové zákony, které nedovolí rozšíření masové chudoby, ale ani nebrání tvorbě neomezeného bohatství. Podstatou takové společnosti, je potom svobodný člověk, který má svá práva, která mu nesmí nikdo vzít, ale také má své povinnosti, jak soukromé, tak i zákonné, jež jsou od něho očekávány nebo vynucovány. Opírá se především o svůj rozum, víru, pokud ji má, rodinu a nejbližší okolí. Na svoji vlast je patřičně hrdý, protože si je vědom hodnoty národa. Ale zároveň si je vědom, že na tuto hrdost mají právo i ostatní členové jiných národů. Nezapomeňme, že u základů evropské integrace stáli právě přední křesťanští demokraté. Zkrátka tím life motivem celého hnutí byla pozitivní filosofie, že lidé mohou žít svobodně, přesto s povinnostmi, v míru, ale přesto v bezpečí a v blahobytu, ale zároveň bez velké bídy. Politická strana má jedno velké poslání. Nabízí lidem, že bude realizovat jejich představy o lepším světě. Pokud to nedokáže, nachází se na cestě úpadku. Současná KDU-ČSL je zde spíše od toho, aby něco ochraňovala a zakazovala. Nenabízí pozitivní výhled na budoucnost. Proto je velmi často většinovou společností vnímána jako strana zpátečnická, strana zákazů a výhružek. Mějme na paměti a připomínejme si jeden výrok G.W.Bushe: „Někteří, kteří by jinak souhlasili s konzervativní filosofií, odrazuje příkrý tón. Já jsem určil jiný tón. Jsem konzervativec s úsměvem“.

3. Strana bezpáteřní

Lze vypozorovat častou bezmocnost našich předních politiků, když je jim vyčítáno, že jednou se přidají k té straně, pak k té druhé, že je to projev politické chytristiky a vypočítavosti. Kam vítr, tam plášť. Od politických komentátorů je nám vyčítána programová flexibilita, že neexistuje nic, jako politický střed a neustále nás nutí, zařadit se na pravolevé ose. Místo toho, abychom dávali vždy stejnou odpověď, tak se jednou dočkáme výpovědi od onoho našeho čelního představitele, že tedy spíše více napravo, pak od druhého, že tedy více nalevo. Jednoduše jsme přistoupili na jejich hru a v očích široké veřejnosti jsme se ukázali přesně takoví, jaké nás chtěli komentátoři ukázat. Že jsme podobojí. Jeden novinář dokonce napsal, že proces lidovizace, tedy, že politické strany jednají s kýmkoliv, jen jestli jim to přinese politické držení moci, proběhl na celé české politické scéně. To, co dříve předváděla, dle jeho názoru, pouze strana lidová, dnes dělá každá strana. Tato naše údajná politická bezpáteřnost je nám potom často předhazována a po mnoho let se této nálepky nemůžeme zbavit. Pan Kalousek se domníval, že aby toto naše stigma odstranil, musíme se jednou provždy rozhodnout, na kterou stranu patříme. Která to je, není třeba osvětlovat. Byl to jeho největší strategicko politický omyl.

Křesťansko demokratické hnutí je součástí celého myšlenkového proudu, který se nazývá konzervativní. V evropském politickém myšlení od 19. století existují tři základní politické proudy. Tím prvním je liberalismus, reprezentující u nás ODS, druhým je socialismus, který představuje ČSSD a třetí je konzervatismus, který se u nás dělí na konzervatismus náboženský, který reprezentuje KDU-ČSL a světský, který se pokouší pro sebe získat ODS. Všechny politické strany v Evropě jsou potom zařaditelné do těchto proudů. Některá do jednoho, jiná i do více. Jestliže existuje nějaké obrazné vyjádření politických preferencí, tak to nikoliv na ose levice vs pravice, ale na trojúhelníku, kde každý ze tří vrcholů reprezentuje tyto základní politické směry. Pravolevé vidění světa je zjednodušující. Ale musíme brát realitu takovou jaká je. Nemá cenu vydávat energii na vysvětlování, že je to spíše trojúhelník, než-li osa, který odráží politickou realitu. Politické rozdělení na pravolevé ose je již tak zakořeněné, že se musíme přizpůsobit. A na této ose, kde vlevo je socialistický tábor a vpravo antisocialistický, je hnutí křesťansko demokratické jednoznačně uprostřed. Jedině pevné trvání na politice středu a prosazování, že KDU nepatří ani nalevo, ani napravo, nám může přinést dlouhodobý úspěch. Musíme neustále trvat na tom, že jsme samostatný politický proud a naše politika je politikou středu a středového voliče. Nesmíme se nechat vtáhnout do debat, zda více napravo nebo nalevo. Tím vždy nahrajeme svým protivníkům. Pevné setrvání a důsledné obhajování středové pozice je jediná zbraň, jak se postupně nálepky bezpáteřní strany zbavit. Přestaňme se navzájem nálepkovat levým či pravým křídlem strany. Buďme hrdi na svoji pozici, na svůj koaliční potenciál, zásadně si partnery vybírejme až po volbách a dávejme najevo, že nikoliv my, ale oni nás budou potřebovat. Přestaňme se stydět za svoji pozici středu a naopak ji hrdě prosazujme. Vždy platilo, že nejlepší obranou je útok. Pozice středu nám momentálně může pomoci v senátních volbách. Nebojme se příliš levicových ani pravicových hlasů. Ve druhém kole se nám mohou hodit.

Naším společným úkolem je proti těmto nálepkám bojovat. Jen tyto tři rozšířené myšlenkové konstrukty nám ubírají statisíce potencionálních hlasů. Pokud se nedokážeme těchto nálepek zbavit a to důsledným potíráním příčin, které jsou pouze na naší straně, nikoliv v té většinové společnosti, která nám je prý nespravedlivě dává, tak nás čeká politická budoucnost trpaslíků. Musíme na této změně tvrdě a dlouhodobě pracovat a neukájet se představou, že těch svých několik procent vždy získáme.

2. Budoucí problém aneb co dělat

Hlavní podstatou celé mé představy o budoucím směřování KDU-ČSL je koncept přirozeného konzervatismu. Jsem přesvědčen, že jedině ten může přinést náš budoucí politický úspěch.

Politický konzervatismus je v Čechách mrtev. Přežívá pouze jako životní filosofie, která má ovšem minimální vliv na politické preference jejího nositele. Není nic neobvyklého, když volí liberální nebo dokonce socialistické strany nebo nejde k volbám vůbec. Touto prací bych proto rád přispěl k oživení politického konzervatismu jako jedné z nejdůležitějších, nejoriginálnějších a nejcennějších evropských ideologií. Věřím, že KDU-ČSL nejen že může přežívat na české politické scéně, ale i růst ve třetí dominantní sloup českého stranického systému.

Je životně důležité pro křesťanskou demokracii pracovat na vytvoření projektu pro znovuzrození politického konzervatismu v Čechách. Nic neexistuje v politice bez snahy, bez iniciativy. Buďme aktivní, iniciativní, snaživý, společně dokažme konzervatismus oživit. Protože pokud se nám to nepodaří, bude přetrvávat současný status současnosti (přirozeně konzervativní voliči jsou rozptýleni) nebo se to časem podaří jiné politické straně. Je to v životním zájmu křesťanské demokracie a všech jejich sympatizantů. Pojďme společně na cestu renesance politického konzervatismu. Ale kde tu cestu hledat a jaká vlastně je?

V politickém světě je velmi oblíbený termín třetí cesty. Ovšem pouze v debatě uvnitř socialistického tábora. Tak, jako neokonzervatismus je debatou uvnitř konzervativního tábora nebo zase neoliberalismus tábora liberálního, tak třetí cesta tábora socialistického. Tento termín ovšem vyvolává v pocitech lidí očekávání něco nového, co tu ještě nebylo, nějaké jiné alternativy. Pojmy jako neoliberalismus nebo neokonzervatismus naopak zdůrazňují, z jakého myšlenkového tábora vycházejí. Vraťme proto uvažování o třetí cestě na zem, do reality. V západním politickém myšlení existují tři základní politické cesty. Je to cesta liberální, socialistická a konzervativní. To jsou tři základní, neměnné cesty, který udávají směr. Vše ostatní jsou jen kosmetické změny. Tyto cesty totiž vyjadřují základní přirozenosti lidského chování. Přivlastněme si proto v českém politickém prostředí tento termín třetí cesty a staňme se politickým vyjádřením jedné přirozené vlastnosti lidského charakteru, který stojí na opatrnosti, zdravém rozumu, odpovědnosti, důvěře ve svoji rodinu, přátele a ve svoji vlast. Pojďme budovat tuto třetí cestu, cestu politického konzervatismu na české politické scéně.

V této koncepci oživení politického konzervatismu v čele s KDU-ČSL, je nejdůležitější teorie přirozeného konzervatismu. V české literatuře je již dnes dostatečné množství knih o konzervatismu. Mě jde ovšem o něco jiného. Jde mi o popsání toho, čemu říkám přirozený konzervatismus nebo přesněji, žitý konzervatismus. Naším společným zájmem by mělo být definování a určení těch lidí, které můžeme označit jako za přirozeně konzervativní. Jsou to lidé, kteří se sami za konzervativce neoznačí, je to pro ně příliš akademické slovo,ale svoji životní filosofií, náturou, životními postoji stojí v konzervativním táboru společnosti. Všechny moderní analýzy volebních kampaní tvrdí, že dnes neexistuje přirozená voličská třída nebo skupina nějaké strany (Giddens, Keller). Podpora se musí hledat u každého člověka, v jakékoliv skupině nebo místě se nachází. Jestliže faktor třídní nebo lokality postupně mizí, základní rozdělení společnosti nikoliv. A to rozdělení na základě politických charakterů jedinců. Místo toho jsme stranou, která nikoliv konzervativně, ale konzervačně žije stále ve starém světě. Zdůrazňujeme lokální a náboženské rozdělení společnosti. Hledáme naše voliče starým způsobem. Hodnotíme politiku podle stále stejných rozporů, které byly dominantní pro 19. a 20. století. – rozpor státu vs církve, města vs venkova apod. Používáme starý typ volebních hesel, jako např. strana venkova nebo rodiny. Jenže společenské poměry se změnily a tudíž se musí změnit i politický marketing a oslovování voličů.

Naším cílem tedy nesmí být oslovování nějakých skupin lidí žijících na určitém místě nebo tříd, které mají podobné sociální postavení, ale oslovování přirozeně konzervativních lidí, žijících na jakémkoliv místě, nebo v jakékoliv příjmové skupině. Nemělo by nás zajímat kde a za kolik, ale jak žijí. Politická strana, která se soustředí na oslovování vytipovaných skupin, v dnešní postmoderní, vysoce fragmentované a individualizované společnosti nemá, příliš velké šance na úspěch.

Naším úkolem je vydefinovat si ideální typ voliče KDU a to na základě povahových rysů, životních postojů, zkrátka podle životní filosofie. O něco podobného se před volbami snažila sociální demokracie. Více se rozkročit a získat lidi společné filosofie, např. snaha Jandáka získat i věřící lidi, kteří mají socialistické postoje. V budoucnu bude vyhrávat ta politická strana, která se bude soustředit na konkrétní skupinu obyvatel, jež jsou spojeni společnou životní filosofií. (Toffler).

Na politicích křesťanské demokracie je potom tento typ lidí přesvědčit, že právě oni budou nejlépe hájit jejich zájmy.

3) IDEÁLNÍ TYP VOLIČE KDU-ČSL

Jestliže chceme reprezentovat přirozeně konzervativní část společnosti, nelze to bez toho, aniž si určíme, co to vlastně přirozeně konzervativní znamená. Ústřední hodnoty politického konzervatismu jsou tradice, zdravý rozum, pragmatismus a vlastenectví. Konzervativní člověk je ze své podstaty středový. Odmítá jakékoliv extrémy, vyznává osobní svobodu, ale zároveň rozumí a akceptuje, že existují i společenské zájmy. Je to člověk zásadně neideologický. Z toho důvodu více pohyblivý a nezakotvený ve stranickém systému. V minulém století pevné a disciplinované ideologicky zakotvené voličstvo, bylo podstatným rysem politického života. To se dnes vytrácí a ideologicky nezakotvených je stále více. Jsou to lidé slepě nedůvěřující všem státním a stranickým institucím, kteří ctí individualitu, ale zároveň nesmírně rádi komunikují. Zkrátka získávají několik základních charakteristik přirozených konzervativců. Jeden náš přední sociolog napsal, že není nic absurdnějšího, než konzervativec sledující reklamu. Je to nepochopení podstaty konzervativních hodnot. člověk může být svobodomyslný v otázce sexu a rodinného života a přesto ho můžeme označit za politického konzervativce. Konzervatismus není přísné dodržování sexuálních zvyků a hodnot. Je to životní postoj, který stojí na principu středu, vyvarování se extrémnostem. Současná prezentace konzervatismu je příliš spojena s církevními názory na morálku a společenský život. Otázka rodiny, drog, sexu a evoluční teorie jsou ústředními rozkoly, které dnes oddělují od sebe konzervativce a liberály. Jenže nebylo tomu tak vždy. Před 200 lety, v době Francouzské revoluce, tedy v době, kdy se formoval moderní politický konzervatismus, základními rozkoly mezi liberály a konzervativci, byly republika vs král, laický stát vs konfesní stát. Ale pod těmito rozkoly bylo ještě něco hlubšího. Byla to základní pochybnost lidí, a i politických myslitelů, že revoluční, násilné a rychlé změny, nemusí vést k úspěchu.

To je hlavním důkazem toho, že konzervativní postoje zde nejsou od dob Francouzské revoluce, nebo nejsou dány současnými názory církve na společenské změny, ale jsou stálé v celé historii lidstva. Obsah konzervativního smýšlení se může měnit, ale forma zůstává. A právě dnes žijeme v době, kdy se tento obsah zase jednou mění.

Jestliže podstata přirozeně konzervativního člověka je jeho umírněnost a středovost, zůstává zde problém s jeho vydefinováním. To je totiž dnes velmi obtížné. Současný ideální středový volič se neblíží čistému vínu, ale hodně namíchanému koktejlu. Poměr namíchaných názorů může být téměř jakýkoliv. Individualizovaný pohled na osobní život (sex, manželství, forma rodiny) vs požadavky na bezpečnost ze strany státu , sociální požadavky státu na veřejné služby vs nízké daně pro větší možnost vlastní seberealizace nebo svoboda pohybu vs přísné imigrační zákony, které ochrání naši národní identitu. Toto vše by nás, křesťanské demokraty, nemělo odradit od toho, abychom v těchto voličích neviděli svůj potencionální politický zisk. Kdo získá tyto ideologicky nezakotvené voliče, kteří posvátně ctí svoji individualitu, ale přesto požadují v některých oblastech silný stát a uznávají společenské zájmy, které by měl vykonávat stát, bude úspěšný v příštích volbách. Politici a členové strany si musí zvyknout na situace, že i naším voličem může být člověk, kterému nevadí žít na hromádce, kterému nevadí registrace homosexuálů, kterému nevadí svobodný přístup k sexu apod. Naopak bude požadovat a to ve zcela tradiční konzervativní tradici, silnou ruku státu v zajištění bezpečnosti nebo přísnější zákony pro imigraci nebo zdůrazňování národní hrdosti. Tento koktejl postmoderních středových hodnot, je moderní verzí konzervativních postojů a je určující pro náš budoucí úspěch. Pro mnohé to nebude sympatické, ale je to životaschopné.(John Gray)

Na pozadí kombinace širokých individuálních svobod (sex, zábava, rodina a mobilita apod.) a na druhé straně vyznávání pečovatelského státu v oblastí zdravotnictví, vzdělání a bezpečnosti si můžeme rozebrat a kritizovat poslední volební program křesťanských demokratů. Ústřední hesla byla zvolena rodina a venkov. KDU se prezentovala jako ochránkyně tradiční formy rodiny, která jako jediná může zachránit demografický, ekonomický a morální úpadek současné společnosti a venkova, jako místa idealizovaného soužití odpovědných lidí, kteří se dokáží samy o sebe postarat a přitom ještě myslet i na druhé. Promiňte, ale náš volební parlamentní program mi místy připomínal knížky Boženy Němcové. Na druhé straně byl silně antisocialistický. Jako jediná parlamentní strana jsme otevřeně obhajovali školné a platby ve zdravotnictví. Co si nakonec nedovolila ani ODS, jako strana liberální. Tento koktejl antisocialistické rétoriky a idealizovaných představách o společnosti, byl, zdá se, pro mnohé jen těžko stravitelný.

Jak můžeme vidět, program křesťanských demokratů byl zcela opačný, než je dnes průměrný středový volič, kterého tím můžeme považovat za přirozeně konzervativního. Témata jako sex, forma rodiny, zábava apod. jsme ponechali v pevně vymezeném rámci, kdežto tradiční pečovatelský stát jsme se snažili odbourat. Prezentovali jsme se nakonec více jako strana antisocialistická a nábožensky tradicionalistická, než jako konzervativní. A to byla a také je podstata všech našich problémů. Dokud se těchto programových excesů a omylů nezbavíme, nezbavíme se ani našich neúspěchů a nálepek, které jsou nám dávány. Zbavme se kazatelského a moralistického jazyka. Jsme politickou stranou, nikoliv občanským sdružením. Staňme se stranou, která bude hájit středového voliče, který má konzervativní životní krédo.

4) Závěr

Každá politická strana musí svádět dva základní paradoxní boje. Bojovat za svůj program a na druhé straně proti těm částem programu, které ubírají potencionální hlasy. Úspěšná strana je potom ta, která si udrží podstatu svého programu, svých idejí, na kterých je postavena, ale zároveň dokáže se zbavit těch částí, které ubírají voličské hlasy, nejsou tak primárně důležité a neumožňují pozdější realizaci těch podstatných částí programu strany. V KDU-ČSL nadešel čas, abychom se těch částí programu, které nám ubírají potencionální voliče postupně zbavovali, abychom se naučili novému politickému jazyku, novému politickému marketingu. Musíme si určit, co nám ubírá nejvíce hlasů. Podle mého názoru jsou jimi skutečnosti, že jsme pouze stranou katolického konzervatismu a stranou příliš antisocialistickou a tudíž pro mnohé občany antisociální. Musíme se více rozkročit, zastupovat více rozdílných skupin lidí, které ale spojuje jedna společná životní filosofie přirozeného konzervatismu. A kteří lidé to jsou, jak je poznáme? Náš program musí mít povahu politického průvodce, přehledné politické mapy, která poskytne našim potencionálním voličům se v něm snadno orientovat a zjistit tak, že právě lidovci jsou stranou, která bude nejlépe hájit a reprezentovat jejich životní hodnoty a názory. (Jan Keller trefně poznamenává, že nejoblíbenější knihou postmoderního člověka je průvodce, strana která dokáže svůj program načrtnout jako průvodce, má reálnou šanci na úspěch.)

Do konzervativního proudy vždy patřilo zdůrazňování národní hrdosti. Zatím v boji o tyto voliče národovce jsme neúspěšní. Měli bychom být více ostražití k jakýmkoliv snahám o revizi Benešových dekretů, neškodilo by i zkritizovat některé církevní hodnostáře, že navazují příliš těsný dialog s extrémními skupinami vyhnaných Němců.

Další naší povinností je získat na svoji stranu všechny nábožensky smýšlející lidi – nebýt jen úzce spojeni s katolickou verzí křesťanství, více se otevřít i alternativním směrům, lidem, kteří nepřemýšlejí jen o hmotných statcích, což je další atribut konzervativních lidí. Populárně řečeno, čtenáři Coelha jsou zároveň i našimi možnými voliči.

Před KDU-ČSL je dlouhá cesta změn. Buďme rádi, že tuto cestu máme.