Buďme optimisté. Za tři
měsíce skončí čtyřleté období, během kterého byla KDU-ČSL v opozici. Zkusil
jsem si položit otázku, jak se nám podařilo využít tohoto nečekaného a
nechtěného daru (vycházím přitom z předpokladu, že odchod do opozice je určen
především k tomu, aby se členové strany zamysleli nad tím, proč jsem se ocitli
v takovém postavení, a také, abychom měli více času a energie věnovat se
budování kvalitní stranické základny a "infrastruktury"). Zde je má
úvaha v několika stručných bodech:
1) Analýza předchozího
období
Zamyšlení nad naší účastí
v minulých vládách prakticky neproběhlo. Všichni jsme byli nejspíše
přesvědčeni, že chování KDU-ČSL uvnitř koalice bylo vždy ideální, že naše
postupy byly prosty chyb. Nikdo nezpochybnil ani značně ultimativní požadavek
KDU-ČSL po volbách 1998, kdy jsem dávali najevo, že se v případné koaliční
vládě nespokojíme s takovým počtem ministrů, který by odpovídal volebním
výsledkům naší strany.
2) Ztráta
charismatické osobnosti Josefa Luxe v čele strany
Následovalo období
hledání nového politického stylu a strategie, které dosud neskončilo. Cítím, že
heslu “Klidná síla” chybí v tuto chvíli aktuálnost. Máme k dispozici
nějaké jiné?
3) Čtyřkoalice
Projekt založený na
odporu proti opoziční smlouvě. Jeho budoucnost je tak ve velké míře závislá
právě na budoucnosti opoziční smlouvy. Vznik Čtyřkoalice se podobal tomu typu
chemické reakce, při kterém dochází k spotřebovávání velkého množství energie,
a tedy i ke snižování teploty v laboratorní baňce. Koaliční nadšení se někde
přeneslo naprosto bezúčelně - a z hlediska budoucnosti možná i nebezpečně - do
voleb místních a krajských.
4) Volba Cyrila
Svobody za předsedu strany
Významný mezník. Pro
mnohé překvapující zjištění (pro některé kladné, pro jiné záporné), že členská
základna dokáže účinně reagovat na události ve vrcholné vnitrostranické
politice.
5) Vztah vedení ke
členské základně
Myslím, že zde je nejvíce
cítit, že ČSL byla před listopadem 1989 součástí Národní fronty. Chování
některých funkcionářů a jejich přezíravý vztah ke členům strany mi připomíná
fungování úředníků v minulém režimu. Jsem nadále přesvědčený, že je třeba trvat
na oddělení administrativní a politické složky strany. Je smutné konstatovat,
že zejména na celostátní úrovni nedošlo za čtyři roky k podstatné změně. Krajské
sekretariáty pracují lépe a uvědomují si více svůj servisní charakter vůči
členské základně. Bez náhrady byla zrušena politická grémia, nově se objevilo
setkání předsedů okresních a obvodních organizací s vedením strany, zatím mu
však chybí potřebná pravidelnost. Je velmi důležité, aby strana podrobněji
informovala členy o svém provozu a hospodaření. Určité informace musí být
aktivně stranou nabízeny, nikoliv jako dosud, aby byli členové nuceni o tyto
informace složitě žádat. Každý podnět členů strany musí být vyhodnocen a člen
na něj musí dostat v rozumné lhůtě odpověď.
6) Odborné komise
Přes dílčí změny je
situace nadále neuspokojivá. Předsedové komisí jsou "dekretováni",
výstupy komisí nejsou pravidelně publikovány, vše se podřizuje parlamentnímu
cyklu a časovému harmonogramu poslanců a senátorů, komisím chybí organizační
zázemí a řád.
7) Internet
Vcelku dobře sloužící
zdroj určitého typu informací. Za vynikající považuji rozhodnutí poskytnout
svobodný prostor k aktivitě krajským a místním organizacím. Je třeba kritizovat
nejasnou situaci s přístupem na hlavní stránku: Kdo a podle jakého klíče
rozhoduje o tom, jaké a čí názory jsou zde publikovány? Nelíbí se mi, že není
vidět snaha stránky průběžně vylepšovat. U strany s padesátitisícovou členskou
základnou považuji za skandální, že sjezd v roce 2001 nebyl přenášen
on-line po internetu.
8) Časopis
Zrušení starého
"Hlasu" je úspěchem, úspěchem je i odstartování “Nového hlasu”. Na
jeho obsahové hodnocení je třeba počkat. Zdá se mi však, že určité chyby se
opakují: nevyjasněně postavení a odpovědnost šéfredaktorky, redakční rady a
vydavatele. Myslím, že KDU-ČSL výrazně chybí celorepubliková ročenka, kterou
např. na krajské úrovni vydávala v letech 1999-2001 krajská organizace Praha.
9) Vnitrostranické reformy
Myslím, že je škoda, že
předseda Cyril Svoboda ihned po svém zvolení vyhlásil určité moratorium na
vnitrostranické reformy s odůvodněním, že je třeba netříštit síly a počkat na
období po volbách. Pokud totiž při volbách uspějeme, strana opět odloží reformy
na neurčito, protože vše se podřídí úspěchu ve vládě.
Jestliže však v červnu 2001 bylo moratorium nedobrým rozhodnutím, v březnu
2002 je životní nutností. Ano, v těchto volbách jde opravdu o mnoho. Chci proto
zakončit tento dopis výzvou:
Volby v červnu 2002 pro nás skončí úspěchem pokud přesvědčíme naše
nejbližší okolí, že je třeba volit KDU-ČSL.
Podle mé zkušenosti patří k nejtěžším úkolům přesvědčit např.
sourozence, rodiče nebo blízké příbuzné, že mají vhodit do urny lístek s názvem
strany, které jste členem (tedy pokud nemáte zrovna to štěstí, že volí KDU-ČSL
jaksi přirozeně - sami od sebe). Vždyť celou dobu slýchávali naše vyprávění o
poměrech ve straně, vyprávění často velmi barvitá. O jiných stranách tak
podrobné informace neměli a mohli se tak domnívat, že v nich běží vše bez
problémů. Nebo je naopak rozčilovalo, pokud jsme v určitých chvílích
nekriticky bránili své politiky či politiku KDU-ČSL.
Ano, je těžko býti člověku politikem ve vlastní rodině. Dokázat věcně
hovořit o politických tématech u rodinného krbu bývá vskutku vrcholným kouskem
praktické diplomacie. Přesto je nutné i v úzkém kruhu našich domácností konat
volební kampaň - decentní, ale přec! Znamená to být připravený ke klidné
diskusi, netvrdit neustále, že všechno víme a děláme nejlépe. Možná takový
přístup pomůže přesvědčit nejen naše blízké, ale i "vzdálenější"
voliče.
25. března 2002
Jan Czerný
místopředseda KDU-ČSL
Praha 2