Najednou pocítíš, že se něco děje, něco, s čím bytostně nesouhlasíš, co se tě však přesto bytostně týká. Máš strašnou chuť něco proti tomu dělat, ale není co. Na chvilku se ti mihne hlavou, že takhle tedy vypadá ta tíha dějin, se kterou nelze pohnout.
 
        Ale opravdu jen na chvilku.

1. Je třeba zjistit, co se vlastně přesně stalo. Jestli mrazení v zádech pochází jenom z pocitu ohrožení vlastní politické identity, nebo z pocitu ohrožení základních demokratických principů v naší zemi. Jestliže se rozhodneme pro druhou možnost, je potřeba podle toho jednat: jasně to sdělovat veřejnosti (i přes to, že určitá její část nás bude podezírat z prosazování vlastních stranických zájmů), bojovat u Ústavního soudu, žádat referendum, organizovat protestní akce atd…

 

 

2. Uznat, že Čtyřkoalice a všechny její varianty (trojkoalice, dvojkoalice) mají na celostátní úrovni téměř existenciální smysl a podle toho se zachovat – neanalyzovat více příčiny současného stavu (zejména v případě, že jsme tehdy mlčeli – viz. chování KDU-ČSL v době po volbách 1998), ale hledat nové nápady, jak pa-koalici porazit.

 

 

3. Pokusit se v “mentální” a argumentační rovině oddělit krajské volby od celostátních, byť je zřejmé, že souběh krajských a senátorských voleb tomuto postupu příliš nefandí. Přesto by mělo být občanům jasné, že neudělají hloupost, jestliže v listopadu zvolí Čtyřkoaličního kandidáta do Senátu a zároveň vhodí do volební krabice krajskou kandidátku KDU-ČSL, US, ODA, DEU či třeba i jiné demokratické strany. Takové mentální rozdělení se zatím dařilo udržet mezi volbami parlamentními a obecními, snad se to podaří i u voleb krajských a senátních.

 

 

4. Oživit všemi způsoby naší členskou základnu. Omezit třeba i načas parlamentní aktivity, které stejně při dnešním rozložení sil nemají mnoho šancí na úspěch, a zcela se vrhnout do práce s lidmi. Objíždět místní organizace, hledat a oslovovat potenciální příznivce, vytvářet povědomí o dynamice strany.

V Praze, 29. května 2000