Vážení přátelé,

Při prvním pohledu na název dnešní konference "Budoucnost křesťanské demokracie v ČR" jsem pocítil v zádech malé mrazení. Trochu, jako kdybychom se měli zamýšlet nad budoucností vymírajících druhů živočichů a uvažovat nad budoucností medvědů v Evropě. Pak jsem očima přelétl názvy jednotlivých diskusních příspěvků. Témata jsou to velkorysá a nepochybně zajímavá. Něco mi v nich však chybí. Postrádám v nich kritický náhled na sebedestrukční politiku, kterou již nějakou dobu posouváme vlastní stranu do politické nicoty.

Abychom se příště opět mohli setkat v podnětné diskusi v těchto prostorách, je třeba, aby se KDU-ČSL udržela nad hranicí 5% hlasů. A k tomu nám, při vší úctě, nepomůže politologická debata, ale schopnost členské základny a příznivců prosadit v politické soutěži náš pohled na svět okolo nás. A k tomu zase potřebujeme plnokrevné a dynamické stranické prostředí.

Čeho jsme však v posledních letech v KDU-ČSL svědky? Nazval bych to doslova demontáží politického života v KDU-ČSL.

Druhá nejpočetnější strana v ČR zcela vědomě oddělila výkonné jádro strany od zbytku členské základny, od které se již nic neočekává a nejméně pak kritické připomínky. Strana, které se každým rokem snižuje oficiální počet členů a neoficálně živoří se zhruba šesti stovkami skutečně aktivních politiků a dalšími asi dvěma tisíci potenciálně nadějných členů, se rozhodla v rámci této sebedestrukční politiky prodloužit volební období na čtyři roky a zmrazit tím na krajské a okresní úrovni ozdravný politický pohyb a zapojování nových tváří do politiky.

Vedení strany od roku 1999 prakticky zrušilo jakékoliv pravidelné prolínání politiků KDU-ČSL na různých úrovních, geografických i funkčních. Jedinou politikou v této oblasti zůstaly spanilé jízdy stranických špiček do stále více uzavřenějších a vymírajících místních organizací. Hlasy členské základny byly administrativně vytěsněny z jediného stranického média, ze kterého se stal plochý a ducha postrádající barvotiskový leták, připomínající reálně -socialistickou žurnalistiku, v lepším případě pak reklamní leták hypermarketu.

Z vrcholného orgánu mezi sjezdy - celostátní konference - vedení strany udělalo nedůstojného schvalovacího panáka. Vedení strany dále centralizovalo informace z regionů, aniž by se však o tyto informace s nimi zpětně dělilo. Naopak, blokovalo a dodnes blokuje vytvoření systému, ve kterém by všem členům byly k dispozici usnesení všech ostatních stranických orgánů. KDU-ČSL může svým členům nabídnout stále méně a méně a i to málo, co by nabídnout mohla a měla, doslova promrhává nabubřelostí svých vedoucích představitelů a neschopností přitáhnout členy strany jako diváky do nejvyšších pater politiky nebo je třeba motivovat účastí v odborných komisích.

Za sebedestrukci pak nepochybně lze označit i čin bývalého předsedy M. Kalouska po volbách v srpnu minulého roku. Ze zpětného pohledu se stále více jeví, že se nejednalo o jakýsi izolovaný přehmat jedince, ale že tento čin byl výsledkem předchozího vývoje v KDU-ČSL. V jediném okamžiku byl otřesen nekřesťanský elektorát, který volil KDU-ČSL nikoliv proto, že by naše strana byla proti komunismu, ale proto, že byla - i přes všechno, co se o ní po dlouhá léta říkalo - stranou čitelnou, odhadnutelnou s přesně stanovenými mantinely. Členská základna se sice sebezáchovně vzbouřila, ale nenapravitelné již bylo na světě. Po Kalouskově podmořské explozi pak zákonitě přišla vlna cunami - v podobě komunálních voleb. Nikdo už nespočítá, jak hluboké jizvy pan Kalousek způsobil především členům vlastní strany, kolik předvolbní energie jim odčerpal.

Na závěr mého příspěvku, který je jen malou sondou do našich řad, bych rád ještě upozornil na pokračující a naprosté nepochopení společenské podstaty politické strany ze strany vedoucích představitelů KDU-ČSL. Je neuvěřitelné, jak právě křesťanská demokracie (s tradicí církevních slavnostní a obřadů) podceňuje budování životaschopného organismu prostřednictvím společně sdílených zážitků svých členů. Jsem přesvědčen, že prvním krokem každého nově zvoleného předsedy by mělo být svolání shromáždění členů ve dvou, třech místech v republice a představení vlastních myšlenek na budoucnost strany před stovkami členů. Tak vzniká naděje a tak se probouzí energie. Tak se osvěžuje mysl členů, zkroušená osamocením a pocitem, že o ně nikdo nestojí.

P. S. Nepochopení společenské podstaty politické strany se dle mého názoru týká i této konference, která se koná v pracovní den dopoledne. Pamatuji si, že v době, kdy jsem byl ještě členem Junior klubu KDU-ČSL, se podobné konference konaly o víkendech. Ale to by zřejmě naši profesionální politici dnes nepřenesli přes srdce.

V Praze, dne 21. května 2007

Jan CZERNÝ

místopředseda KDU-ČSL Praha 2