Přátelé, bojujme!

Na nedávném setkání předsedů okresních organizací v Jihlavě jsem s překvapením zjistil, že o čtyřkoaliční spolupráci se již nemluví pouze v rámci voleb do Senátu a do Poslanecké sněmovny, ale že komunální politici z mnoha míst republiky se snaží prosadit čtyřkoaliční spojenectví i při volbách do krajů na podzim 2000.

Při vší úctě k nim však tuto snahu nechápu a nesouhlasím s ní.

Nejprve bych však chtěl rozbít jeden z politických mýtů, který zde začíná zapouštět kořeny.

Čtyřkoaliční spolupráce byla krokem z nouze a poměrně logickým důsledkem opoziční smlouvy a z ní vyplývajícího, pro menší strany nepříznivého, volebního systému.

Nyní však integrace pokračuje jakýmsi samospádem i do krajů, kde však nenajdete (kromě Prahy) ani opoziční smlouvu a ani nevýhodný volební systém!

A v této situaci se naše strana (která se vždy chlubila svým širokým komunálním potenciálem a která má ze všech politických stran nejvíce obecních zastupitelů) vzdává možnosti bojovat o své místo na slunci, profilovat se, hledat nové politické osobnosti, dotvářet samostatně svůj komunální program a zejména přebírat stoprocentní odpovědnost za přípravu kandidátů a volební kampaň.

Kam se poděla odvaha členů KDU-ČSL bojovat za co nejlepší výsledek v krajských volbách? Kvůli jednomu hypotetickému místu v krajském zastupitelstvu navíc (dle nesmyslných tabulek kalkulujících a přepočítávajících různé předchozí volby) se vzdáváme snahy dokázat občanům, že právě program KDU-ČSL a její kandidáti jsou nejlepší volbou?

Přiznám se, že Čtyřkoalice na celostátní úrovni je pro mne účelovou záležitostí a nemyslím si, že by bylo dobře přesvědčovat občany o opaku. Na krajské úrovni je pak Čtyřkoalice gestem odevzdání, ústupu a rezignace.

Přátelé, bojujme!