Před několika dny jsem sledoval pásmo televizních pořadů k 15. výročí získání svobody. Při té příležitosti jsem si uvědomil, jak převratný to byl pro mne okamžik, že bych měl zkusit sepsat, co jsem v těch dnech dělal. Definitivní rozhodnutí padlo, když mne vyhledané poznámky v zápiscích z vojny usvědčily, že jsem si za tu doby stačil již mnohá fakta přeházet a poplést. Za dalších 5 let bych tak mohl vyprávět možná úplně jiný příběh….

 

Listopad 1989 mne zastihl při výkonu povinné základní vojenské služby (tehdy ještě dvouleté) v Prostějově. Do vytouženého civilu mi zbývalo nekonečných 11 měsíců. Pracoval jsem jako laborant PHM (pohonné hmoty a maziva…nebo mazadla…to spíše „namazadla“?) a to mi dávalo možnost v intimitě odloučeného pracoviště trávit dlouhé hodiny nad knihami a francouzskými slovíčky. Kromě této bohulibé činnosti se v „laborce“ také „chlastalo“ (fasoval se čistý líh na pokusy, které se fixlovaly a opisovaly jedny od druhých; při mém příchodu „starší laborant“ pravidelně docházel do prostějovské likérky pro tzv. rumovou esenci, do které se přidával čistý líh a tím vznikal náležitě silný rum), hrály se šachy a kecalo se. Na konci dubna 1989 náhodná kontrola přistihla „staršího laboranta“ a jeho kumpány při večerní pitce. V rozčílení a opilosti ten dobrák rozbil pěstí okno a rozřízl si ruku takovým způsobem, že málem zemřel. O několik měsíců později jsem ho potkal na prostějovské ošetřovně – odcházel právě do civilu. Kromě toho se mnou na pracovišti PHM pracoval KH, trochu divoký Hanák z Prostějova, který nosil úžasný knírek, měl kudrnaté černé vlasy, miloval písničky Jimmyho Čerta, sdílel moji slabost pro antikvariáty a chtěl odjet do Kanady kácet stromy. Do vojenské školy ho přihlásili rodiče a on chtěl z vojny pryč, což se mu nakonec podařilo. Byl to zajímavý typ, strávili jsme stovky hodin v rozhovorech o všem možném a myslím, že nám spolu bylo dobře. Jeho žena i maminka pracovaly ve vojenské prodejně - „armě“, kde se dala koupit spousta zákusků a jiných potřebných věcí k životu. Jeho žena byla pohledná a rád jsem si u ní kupoval šumáky a indiánky. Naším nadřízeným byl kapitán, později major S., Slovák, který nám velmi často vyprávěl, jak to má doma těžké. Vypadalo to, že je pod pantoflem, ale svoji ženu nepochybně miloval. Trochu bručoun. Na podzim 1989 nám do laboratoře dosadili ještě mladou laborantku Ivetu. Byla trochu při těle a pod nosem jí rašil drobný knír. Byla vcelku sympatická. Všichni nám jí záviděli a kluci z roty mi neustále předhazovali, co s ní na odloučeném pracovišti vyvádíme. Nevyváděl jsem s ní nic, ale myslím, že jsem ji nakazil svým viděním světa.

 

Ale zpátky k listopadové revoluci: zatímco do konce gymnázia jsem byl politicky spíše zaostalý (kamarádi ze třídy mě občas při jízdě tramvají překvapovali zprávami z Hlasu Ameriky), od roku 1986 jsem se začal velmi zajímat o to, co se kolem mne děje. Rodina byla zcela přirozeně protikomunistická, zejména maminka, ale naše rodinná historie byla tak odlišná od jiných, že jsem tím musel být zcela logicky postižen: silný katolicismus, dědeček pražský Němec, babička z buržoázní rodiny, příbuzní v Německu, strýc a teta kapitola sama pro sebe…  Od roku 1986 jsem začal pravidelně každý večer poslouchat „diverzní“ stanice (zejména Hlas Ameriky), četl časopisy o ochraně přírody a další tiskoviny, kde se objevovaly zajímavé články. Začal jsem psát dopisy do novin. Pamatuji si, jak tatínek jednoho rána zbledl, protože v příloze Mladé Fronty byl na první stránce článek věnovaný problematice cestování do kapitalistické ciziny, který byl uveden citací z mého dopisu. Hnusila se mi reklama na sjezd KSČ, která byla umístěna v průčelí Národního muzea a tak jsem ji vyfotografoval a kromě zaslání do MF jsem fotografii s průvodním odsuzujícím textem vylepil do průchodu vedoucímu k Václavskému Náměstí. V srpnu 1988 jsem už prchal v Praze před policisty při demonstraci proti okupaci v roce 1968. Na vojnu jsem si odvezl jedinou věc a to malé rádio (zelené barvy, rozměru asi 6x6 cm) na baterky. Hlas Ameriky a BBC jsem tak mohl poslouchat dokonce i v tzv. přijímači (první měsíc vojenské služby), většinou zavřený na záchodě, s rádiem přimáčknutým na uchu. Pamatuji si, že jsem našemu pokojovému veliteli, velkému to primitivovi, jednou prozradil, co poslouchám (přichytil mně zašitého za budovou „přijímače“, opět s rádiem na uchu). Strašně se rozčílil, hrozil mi „kontrášem“ (příslušník vojenské kontrarozvědky), ale nejspíše si to nechal pro sebe, jinak by se můj osud na vojně ubíral patrně jinými cestami.

 

Vojna samozřejmě styk s okolním světem utlumila, ale ne úplně. Myslím, že v mém životě byla neustále přítomna obrovská touha změnit poměry, vlastně jsem tím byl úplně nasáklý. Útržkovitě si pamatuji na zajímavé rozhovory s mnoha dalšími záklaďáky, zejména s tzv. špagáty, tj. vysokoškoláky. Občasné cesty do Prahy a setkání s kamarády z gymplu a nástavby, kteří se dostali na VŠ, pak pro mne představovaly studnici nových informací a opravdovou posilu před návratem do vojenské „blbárny“.   

 

Dne 1. 10. 1989 jsem se vrátil z dovolenky a od té doby, jako každý záklaďák, usiloval o vytoužené KVOP – tedy krátkodobé volno (většinou 3-4 dny) k opuštění posádky, zejména na víkend. Na jaře stejného roku jsem například o KVOP usiloval deset týdnů za sebou, pokaždé neúspěšně (o tom se mi pak několik let po vojně zdály sny!). Podobně jsem usiloval o KVOP od začátku listopadu. Měl jsem nakonec odjet týden před 17. listopadem, ale z nějaké zcela nepochopitelného důvodu mi to bylo znemožněno. Později jsem v žertu tvrdil, že to byl zásah Boží prozřetelnosti, který mi tak umožnil zúčastnit se začátku převratu. Zápis v kalendáři praví, že 15. 11. mi byl KVOP podepsán.

 

Dne 16. 11. jsem ještě před snídaní odjel vlakem do Olomouce a následně rychlíkem do Prahy. Na nádraží v Holešovicích mě zastavila vojenská hlídka, které se nelíbil můj nepředpisový účes a nařídila mi dostavit se v odpoledních hodinách ke kontrole „řádné ustrojenosti“. Dovedu si představit, jak jsem byl naštvaný. Musel jsem se nechat ostříhat a ještě pak dojít na pražskou vojenskou posádku (myslím, že se nacházela naproti Kotvě) ke kontrole předpisové délky vlasů. Večer jsem strávil u PB, kde jsme se sešli k partii bridže. Po skončení gymplu jsem zblbnul tři spolužáky, abychom začali hrát bridž. Všem se nám to líbilo a strávili jsme mnohé dlouhé večery (často až do ranních hodin) při kartách a povídání. Povídání začalo časem převažovat nad „karbanem“ a domnívám se, že 16. listopadu jsme opět především diskutovali o posledním dění. Nejvíce informací měl PK, který studoval na FAMU a vyprávěl o situaci na škole. Při té příležitosti mi řekl, abych druhý den přišel v 16.00 na Albertov.

 

Na Albertov jsem v pátek dorazil krátce po čtvrté a stál asi 70 metrů od řečníků, blíž se člověk nemohl dostat, dav byl hodně hustý. Pak jsme s kamarády prošli celou cestu od Albertova na Vyšehrad až k Národnímu divadlu. Nedokážu přesně říci, co se dělo při cestě, protože jsme byli kdesi uprostřed a neviděli čelo průvodu. Bylo to opíjející a vzrušující. Na nábřeží nebylo vidět, kde průvod začíná a kde končí. Před Národním divadlem jsme se oddělili od davu a zadními uličkami proběhli (Já, PK, VS, VŠ – jeho přítomností si už jistý nejsem) do Spálené ulice, kde tehdy bydlel VS. Chtěli jsme vidět, co se o demonstraci bude říkat v televizních novinách v 19.30. Myslím, že se nám také všem strašně chtělo na záchod a chtěli jsme si ulevit před dalším pokračování průvodu. Po zprávách jsme se šli podívat k Máji. Průvod už byl zatarasený kordónem policistů. Chvíli jsme to pozorovali z druhé strany a pak se najednou dali do pohybu i policisté druhým směrem k Václaváku. Začali jsme před nimi zběsile utíkat a pamatuji si, že jsme doběhli až ke Stavovskému divadlu, kde jsme se schovali do nějaké restaurace. Byli jsme neuvěřitelně udýchaní a trochu roztřesení. Později jsme se přemístili někam blíže k Václaváku, kde jsme si dali něco k pití a přitom potkali dvě holky z Písku. Byly celé ustrašené a vyprávěly, jak je to skvělé, co se děje v Praze, ale že u nich na vesnici nikdy nic nevypukne a že tam ani netuší, co se v poslední době odehrává v hlavním městě.

 

V noci jsme se rozešli a já šel domů. Druhého dne ráno jsem přesvědčil bratra k procházce po Praze. Chodili jsme centrem a pamatuji si, že na několika místech se shlukovali lidé. Například u Máje, na Jungmannově náměstí, u sv. Václava. V 16.00 začal v Obecním domě tzv. herecký koncert. Nevím, jestli jsem měl lístky, ale šel jsem tam opět s bráchou. Ve vzduchu bylo cítit neuvěřitelné napětí. Koncert začal se zpožděním. Vystoupili asi dva účinkující, z nichž první byl pan Lukavský s úžasnou deklamací pro mě neznámého textu proti totalitě (něco antického). Pak najednou na pódium vystoupili všichni účinkující a přečetli rozhodnutí o stávce. Publikum vstalo a dlouze aplaudovalo. Diváci pak s nadšením opustili Obecní dům. Při návratu domů metrem jsem najednou dostal nápad. Mezi stanicemi Muzeum a Náměstí Míru jsem se postavil doprostřed vagónu a začal lidem nahlas říkat, co se v posledních dvou dnech stalo a aby se konečně vzepřeli. Všichni byli zticha a poslouchali mne bez jediné reakce. Bylo to něco naprosto nečekaného a pamatuji si, že to vzalo i mně, když jsem z metra vystoupil. Doma jsme pak dlouho diskutovali a tatínek byl mírně nervózní a vybízel k opatrnosti. Maminka jako vždy mého tatínka kvůli tomu popichovala….

 

V neděli jsem ráno šel do kostela ke sv. Ignáci. Pokud mě paměť neklame, tak kázání bylo částečně ovlivněno posledními událostmi, a také na závěr mše někdo něco přečetl. Pak jsem odjel na Hlavní nádraží koupit si místenku na večerní vlak do Olomouce. V metru jsem potkal spolužáka z nástavby PZ, v té době studenta FAMU. Měl na klopě černou stužku a vyprávěl mi, že jeden student zemřel.

 

Po obědě jsem jel k babičce a dědovi. Dlouho jsem tam nevydržel a vyrazil zase do ulic. Tentokráte už ve vojenském stejnokroji (jen pro info: tehdy musel voják i na KVOP chodit v uniformě, jinak mu hrozilo potrestání. Při kontrole policisty byl voják okamžitě odhalen, neboť musel předložit vojenskou knížku – občanka byla vojákům odebrána při nástupu na vojnu a vrácena až po definitivním návratu do civilu). Nechtěl jsem, aby mne zadrželi jen kvůli takové pitomosti. Postupovali jsme s davem přes Václavské náměstí na Národní třídu. Někde před Akademií si pamatuji, že mne jeden člověk vícekrát fotografoval. Považoval jsem ho za „našeho“ a nijak neprotestoval. Přešli jsme most a na druhé straně mostu na křižovatce Újezdu a ulice Vítězné bylo čelo průvodu zastaveno kordónem policie. V davu se lidé dohadovali, že policie patrně nechce demonstranty pustit především na Hrad. Čekání se prodlužovalo. V té chvíli ke mně přistoupil nějaký muž a začal mi domlouvat, abych z tohoto místa raději zmizel. Říkal, že jestli se policie rozhodne zasáhnout proti průvodu, tak že většině lidí se nic vážného nestane, ale pokud uvidí vojáka- záklaďáka, tak ho určitě předají vojenské policii a soudu. Usoudil jsem, že ten dobrý muž má pravdu a také se začala blížit hodina odjezdu do Olomouce. Přešel jsem tedy s bráchou Kampu, Karlův most a metrem se vrátil na Vinohrady.

 

Vlak mi odjížděl, myslím, někdy po 19 hodině. Když jsem přecházel magistrálu u Národního muzea, tak vršek náměstí byl plný lidí, auta troubila a já měl v tu chvíli zcela a naprosto jasný pocit, že je vyhráno a že pád režimu nemůže už nic zvrátit (Tento pocit ve mně přetrval i celý následující týden. Revoluce pro mne zvítězila. Pamatuji si například, že jsem v úterý 21. listopadu mohl vyrazit do Prostějova na nějaký služební nákup a telefonovat přitom domů z budky. Rodiče byli v tu chvíli zrovna v obrovském napětí ze zpráv, že u Prahy jsou shromážděni milicionáři. Uklidňoval jsem je, že se nic nestane a že je to „už hotové“).

 

Do kasáren jsem dorazil krátce po půlnoci. V té době jsem byl již „mazák“ a návrat do kasáren pro mne znamenal již jen návrat do dočasného působiště a vojenského prostředí, nikoliv do „nováčkovského“ pekla (vyprávění o principech šikanování v tehdejší armádě nepatří do tohoto vypravování). V podstatě jsem se těšil, že budu moci kamarádům na pokoji všechno převyprávět. Pokoj byl po půlnoci plný světla a života, což však nebylo způsobeno revolucí v Praze, ale návratem „Kvopáků“, doprovázený též zásobami různých domácích pochoutek. Snažil jsem se všem říct, co se v Praze děje, ale moc mi nevěřili.

 

Teprve druhý den se začaly věci měnit. Místo pravidelných ranních aktivit bylo vyhlášeno zcela mimořádně tzv. politické školení mužstva. To spočívalo ve shromáždění vojáků ve společenských místnostech na jednotlivých patrech a v předčítání článku z Rudého práva. Už tehdy se na mne obrátil nějaký velitel, snad se jmenoval Valenta, a řekl, že jsem byl v Praze a jestli tedy mám nějaké výhrady k článku v RP. Myslím, že jsem se snažil o vcelku pravdivou referenci. Nereagoval na to nijak hystericky, ale atmosféra byl celkově dusná. Kolem oběda jsem náhle byl předvolán do budovy, kde sídlil plukovní politruk. Nepamatuji si ty události zcela přesně, mám v hlavě jen jakousi mlhu, ze které vystupuje moje tehdejší přesvědčení, že jsem v nějakém „průseru“ a že v tom jsou „kontráši“ (tj. vojenská kontrarozvědka). S nadřízeným laborantem jsme hovořili o tom, že mne budou chtít zavřít kvůli vyprávění o událostech v Praze. Nakonec (ale, kdo ví?) se z toho snad vyklubala jen jakási aféra s kradeným benzínem v autoparku. To se mne netýkalo a tam jsem si celkem oddechl. Ale jsou to jen střípky, které si již nedokážu dát po těch letech vůbec dohromady. Z toho dne si již jen pamatuji, že jsem byl nakonec poslán do jiné budovy při východu z kasáren, kde sídlilo vedení útvaru a také zřejmě nejvyšší politický (kontrášský?) představitel. Dostavil jsem se do jeho kanceláře dost vyjukaný, ale zároveň odhodlaný nemlčet. Zpětně si tu situaci analyzuji tak, že ten chlápek nevěděl, co se děje a že se chtěl něco dozvědět od přímého účastníka, aby byl sám pro sebe „v obraze“. Jednal se mnou slušně. Vím, že jsem mu vyprávěl, co jsem v Praze zažil (samozřejmě v mezích tehdejších možností) a zpozorněl jsem jen při otázce, zda jsem se těch průvodů zúčastnil ve vojenském stejnokroji. Myslím, že jsem tehdy byl přesvědčený, že mne za účast na těch pochodech nemůžou zavřít, ale že mě můžou poslat bručet do basy, pokud jsem nebyl po dobu KVOPu předpisově oblečen. Paradoxní.

 

V kalendáři mám zapsáno, že ten den byla schůze SSM (vůbec si nepamatuji), dále že mě bolí v krku, že jsem unaven a nakonec: „200.000 Praha“. Pamatuji si, že jsem byl ten večer v laboratoři, měl jsem puštěné různé chemické přístroje, které produkovaly příjemné teplo, a nasával přes rádio úžasnou atmosféru v Praze. Z dalších dnů jsou moje vzpomínky jen velmi matné. Vím, že jsme hltali Svobodné slovo,

 

V notýsku mám zapsáno:

21.11.  předběžná v parku (tj. předběžná příprava na létaní vrtulníků)
22.11. PP -nebylo, ZLP - nebylo, ve 4 pečetil laborku, díval se na Kontakt (TV pořad), beseda s Hrudou a Puchejřem (Poznámka: naši velitelé roty)
24.11. odstoupil Jakeš a spol. (zde končí mé záznamy v notýsku)

 

Záznamy v malém notýsku končí téměř symbolicky, jakoby končila celá jedna éra. Vedle cesty do Prostějova a telefonátu s rodiči, četby Svobodné slova a nekonečných diskusí v laborce s KH, s majorem S., s Ivetou a s novým „špagátem“ ze Slovenska (který mě tehdy strašně negativně překvapil, jak se o probíhající události vůbec nezajímal - stále jen žil nějakou svojí podivnou láskou a na převratu viděl jen mouchy – vůbec jsem si s ním nerozuměl) si ještě matně vzpomínám na to, že jsem byl (asi ve středu…nebo až později?) trochu spiklenecky zavolán do budovy druhého praporu, kde se sešla jakási zárodečná buňka vojenského občanského fóra (z toho uvozuji, že jsem byl v kasárnách nějak znám coby kritický živel - nejspíše mě tam pozval jeden ze špagátů, se kterým jsem předtím jednou ležel na marodce a se kterým jsme tehdy do noci a do hloubky debatovali politickou situaci – opět paradoxně, tenhle člověk - myslím - uvažoval o vstupu do KSČ, či už tam dokonce byl). Plány této naší zárodečné organizace byly asi následně převálcovány postupem událostí, a to velmi rychle.

 

Záznam v notýsku „beseda s Hrudou a Puchejřem“ vyjadřuje situaci, kdy k nám na pokoj přišli diskutovat dva naši velitelé – oba byli v podroušeném stavu a myslím, že měli obavy z dalšího vývoje a báli se o svoji bezpečnost. Dokonce mám pocit, že jeden z kamarádů jim napůl v legraci a napůl vážně do očí řekl, že je lidi přijdou „pověsit na kandelábry“. Těžko se mi ty chvíle vybavují a ještě hůře popisují. To, co má v mé hlavě z té doby nějaký tvar, to jsou jen rozdíly mezi tím, jak se tito chlápci chovali kdysi a jak se chovali pod dojmem událostí.

 

Poslední zajímavý zážitek je návrat politruka (mladý kluk, takové psychicky nedorostlé dítě) ze setkání politruků v Praze. Nedokážu přesně zařadit v čase, snad v úterý, snad ve středu či ve čtvrtek, nevím. Přišel večer k televizi a vyprávěl malému kroužku přítomných, jak byl v Praze, a že ho strašně překvapilo, jak ten dav na Můstku (kde prý nastupoval do metra) byl mírumilovný a že mu nechtěli nic udělat, přestože měl na sobě uniformu vojáka z povolání. Myslím, že jsem si tehdy znovu jen pomyslel, jaká „paka“ jsou v armádě ve funkcích.

 

Poslední moje úvaha k těm pohnutým dnům je tato: pobyt v armádě mě částečně izoloval od revolučního nadšení mých kamarádů v Praze. Revoluce byla pro mne v podstatě dokonána již v neděli 19. listopadu. Všechno ostatní (probíhající změny) bylo jen logickým důsledkem převratu. Je možné, že zmíněná izolace způsobila, že jsem později neupadl do deprese, která (vcelku pochopitelně) čekala na ostatní v civilu, opité euforií tehdejších dnů. Zůstal jsem spokojený až do dneška.