Projev Jana Czerného na městské konferenci KDU-ČSL

Milí přátelé, dobré odpoledne!

Kdo jsem a co chci?

Abych byl stručný, rozhodl jsem se k Vám mluvit v heslech. V heslech, které dosud provázely moji politickou pouť. Některá hesla pak mají i tu výhodu, že mohou pozornému posluchači odpovědět na obě položené otázky najednou.

Když jsem před dvěma lety vstoupil do lidové strany, jedna z mých prvních myšlenek byla, že je třeba nastálo vytáhnout zrezivělou mříž, která brání vstupu do obvodního sekretariátu a uvnitř z gruntu vymalovat.

V primárních volbách do poslanecké sněmovny na jaře minulého roku jsem použil jako heslo následující dvě věty: „Sebevědomá křesťansko-demokratická politika 21. století: slyšet a být slyšen, vidět a být viděn. Úcta, právo, vzdělání“.

Jeden z mých prvních novinových článků politického zabarvení, který popisoval postavení KDU-ČSL mezi jinými stranami, nesl nadpis „nebojme se středu, tvořme ho!“

Během podzimních komunálních voleb jsme rozdávali voličům na Praze 2 barevné letáky s heslem „Komunikující město“.

Při zakládání Junior klubu KDU-ČSL jsem razil zásadu, že „schůze nemá trvat delší dobu než dvě hodiny. Pokud si někteří lidé mají i poté co říci, nechť odejdou společně debatovat do hospody“.

Když jsem před měsícem zavítal na první pražskou obvodní konferenci a vyslovil hlavní heslo mé volební kampaně, které zní: „Pražští lidovci potřebují konfrontační politiku“ - byly reakce posluchačů značně protichůdné. V tuto chvíli se vám přiznám, že jsem vědomě provokoval.

Mým cílem nebylo jen lidi zaujmout, ale hlavně jim dokázat, že slovo „konfrontace“ lze chápat i pozitivně, nikoliv jako destruktivní konflikt uvnitř strany.

Pražská lidovecká organizace je totiž nemocná nedostatkem pozitivní konfrontace.

Nedostává se jí pozitivní konfrontace myšlenek a programů, vázne pozitivní konfrontace lidí, kteří tyto myšlenky přináší na svět a kteří za nimi mají vytrvale stát v každém počasí, a je poskrovnu postojů, které vychází ze samé podstaty slova konfrontace, totiž umět se postavit protivníkovi čelem, tedy frontálně.

Jedině organizace, politické společenství, které pozitivní konfrontací žije a dokáže ji vnitřně unést, je společenství zdravé, rozvíjející se, přirozeně sebevědomé a tak lákající a přitahující osobnosti, které stojí dosud mimo politiku.

Jak v Praze tohoto žádoucího stavu dosáhnout?

Důležité je v tomto směru trojí otevření dveří: V prvé řadě je třeba rozrazit zabarikádovaná vrata, které se utvořily mezi jednotlivými pražskými obvody. Máme snad v Praze tak početnou a věkově vyrovnanou členskou základnu, že si můžeme dovolit hrát každý na svém vlastním písečku? Uzavřené obvody zákonitě zakrňují a řeší jen žabomyší osobní spory lokálního významu. Dokud v Praze nespojíme síly, nepodaří se nám dostat pražskou organizaci z deprese.

Druhé otevření dveří se týká umožnění vzájemné diskuse. Přiznejme si, že jak trojí primární volby, tak i kampaň na tuto pražskou konferenci probíhaly ve znamení únavných monologů. Jako pootevřená vrátka či pokropení živou vodou působila setkání, kde se objevil alespoň náznak skutečného myšlenkového souboje.

Lidová strana ale vnitřní diskusi životně potřebuje.

Bez ní nemáme šanci se poznat mezi sebou, bez ní nevycvičíme zdatné politiky pro krutý a neúprosný život za skly našeho skleníku, bez ní neuslyší naši členové argumenty, které tak zoufale potřebují pro obhajobu programu v prostředí, které nás v Praze obklopuje a které je vůči nám často apriori negativně zaujaté.

Pro takovou diskusi je vhodným a přirozeným objektem oblast komunální politiky, ke které máme koneckonců i my, namyšlení a centralističtí pražáci, nejblíže. Ano, stojí to mnoho pokory a úsilí, abychom uznali, že nejprve musíme řídit Prahu a pak se teprve můžeme zabývat celostátními problémy.

Je proto nutností, aby se každá schůze pražského předsednictva a pražského výboru zabývala v prvé řadě otázkami ze života našeho města. To je totiž recept na živý a stále aktuální komunální program, to je recept na zájem sdělovacích prostředků, to je veliká příležitost na oslovení voličů.

Třetí a poslední otevření dveří máte v ruce vy, delegáti konference. Mějte odvahu otevřít dveře novým lidem, kteří mají chuť do práce, energii a kuráž.

Děkuji za pozornost.

V Praze, dne 9. dubna 1999